Už nevím, co bylo tím impulsem, ale jednoho dne, uprostřed března jsme si s bratrem řekli: „Jedeme!“ A aby to stálo za to, tak na čtyři dny. (Z dostupných informací jsme věděli, že to bude asi velké. Bylo to nepředstavitelné.) Na ploše přes 150 000 m2 bylo vystaveno snad všechno co Itálie vytváří v oblasti nábytku a interiéru. (Pro srovnání: Václavské Náměstí v Praze má 40.000 m2; celková krytá výstavní plocha brněnského výstaviště je 110.000 m2.) Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli poměrně pozdě, tak to bylo trochu komplikované s ubytováním, ale nakonec jsme dopadli dobře a na výstaviště to také nebylo daleko. Ale naše cestování nebudu dále rozvádět, nepíšu odstavec do průvodce.
Den první, což byl pátek. Obyčejně se nám stává, že v den, který přiletíme, je zrovna nějaká stávka veřejné dopravy, popelářů, nebo řidičů náklaďáků, ale tentokrát byl k nám osud milostiv. Dorazili jsme brzo ráno, a všechno fungovalo. (To že nám málem v Praze Ruzyni zrušili let a do Bergama jsme přiletěli s asi dvouhodinovým zpožděním, jsme brali jako dobré znamení a nenechali jsme se tím rozladit.) Takže v deset hodin dopoledne jsme už byli před branami výstaviště a rozrušeně jsme kráčeli hlavním bulvárem a připadali si, jako dva Kolumbové, když viděli poprvé na obzoru břehy Ameriky. Vybaveni základním nástrojem-plánkem výstaviště, což bylo to první, co jsme si sehnali, jsme se rozhodovali, kde začít. Vyhrála kavárna. Vzhledem k tomu, že jsme byli od 4 hodin ráno na nohou, to byla volba logická. Mezitím co si bratr vyřizoval z kavárny nějaké e-maily, jsem doběhl do pokladny zakoupit vstupenky na tři dny a po chvíli jsme již pochodovali turnikety do prvních expozic. Zapomněl jsem uvést, že jsme se dohodli, že začneme tím, co nás přitahovalo nejvíce, tedy Výstavní plochy označené modrou barvou-Design. A tak byl prvním objeveným pavilonem na milánském výstavišti, pavilon č.7.
[nggallery id=1]
Veletrh je v zásadě rozdělen do čtyř oddílů.
- Modrá. To je designový nábytek. (nevím, jak bych to lépe česky nazval)
- Červená. Klasický nábytek. Tedy, takové moderní starožitnosti.
- Žlutá, sv. zelená a tm. Zelená. Kuchyně, koupelny a kancelářský nábytek.
- Fialová. Současný nábytek. Řekněme, běžná produkce.
- Mimo tyto barevné sekce tam byl ještě samostatný výstavní stan, kde byly spotřebiče.
Každá z uvedených sekcí by vydala na samostatný veletrh, jak jsou nabyté. A projít je ve třech dnech všechny bylo smělé předsevzetí. Ale byli jsme tam poprvé, a tak jsme to chtěli vzít systematicky a vidět všechno. Zkušený návštěvník by si třeba vybral cíleně a dobře pár kilometrů by si ušetřil. Také tím, že jsme chtěli vidět všechno, znamenalo, že jsme se u žádného stánku příliš neohřáli a ani jsme neměli čas s vystavovateli mluvit. A to byla určitě škoda. Byly to zkušení prodejci, všude mluvili anglicky a byli připraveni podat o svých výrobcích co nejvíce informací, ať jste byl kdokoliv, architekty nevyjímaje. Příště. Úžasné už bylo jenom to, že vlastně to všechno, co je k vidění v různých časopisech a možná někdy jeden kousek v nějakém obchodě, je tady vidět přímo. A nejen jeden vzorek, ale celá produkce. Můžete si to ohmatat a vyzkoušet. V modré části jsme žasli u každého stánku, asi tak, jako architekt David Vávra ve svých šumných městech. R1920, VIBIEFFE, FLEXFORM, GIORGETTI, LIGNE ROSET. Bylo vidět hodně ořechu, vlastně to byl skoro samý ořech. Někdy lakovaný a někdy ponechaný přírodní a jen naolejovaný. Takže první den milánského veletrhu jsme zvládli pavilony 7 a 5. A celou červenou sekci- pavilony 1-4. „Remaky“ starožitného nábytku sice nejsou naší preferencí, ale byli jsme zvědavi, co tam bude. A bylo to ďábelské. A bylo toho strašně moc. Ale prošli jsme to a odškrtli jsme si, jako že splněno.
Den druhý. Sobota. Čekali jsme velký nával, protože byl víkend, ale nijak zvlášť to na výstavišti poznat nebylo. Den jsme začali v sekci žluté, kuchyně a pavilon č.18. A byl to nápor hned od začátku. Taková nápaditost, kvalita zpracování, dořešení všech detailů byly vlastnosti, které se nesly celým veletrhem. Někteří výrobci představovali kuchyně začleněné do architektury obývacího pokoje. Kuchyně na míru, která zajede pod bar, nebo se celá zaklopí deskou ERNESTO MEDA, SCIC. Pracovní desku v jednom kuse z nerezu se zabudovanými plotnami i dřezem SCHOLTÉS. Hliníkový profil, jako základní konstrukční prvek SIEMATIC. Modulární dřezy, jako součást nerezové pracovní desky STEEL TIME. Kuchyně pojatá jako technologický ostrov ARCLINEA. Ono se vůbec protkávalo všelijaké schovávání kuchyňských linek do různých skříní a místnůstek ARCLINEA, MOBALCO.
Materiály
Kromě ořechu, materiálu, který se propisoval i do většiny kuchyní, byl dalším oblíbeným materiálem nerez. Nerez dvířka, zásuvky, ale i celé kuchyně (XERA). Často bylo vidět sklo. Skleněné pracovní desky, obklady stěn a čela skříněk. Velkým hitem byly el. zásuvky BLUM SEVO-DRIVE s čely bez úchytek, el. výklopy vrchních skříněk KÜSTER. Častým detailem byly miskovité úchytky čel skříněk, ale zapuštěné do hrany. Dvířka byla pak o něco silnější (cca 30mm). Mezi dvěma sousedícími dvířky pak byla větší mezera. Je to zachyceno na nějaké fotografii. Parádní kuchyně pak měly nejen dvířka, ale celé korpusy z překližky, nebo z BIO desky se zafrézovanou úchytkou do vrchní hrany. MOBALCO. Úžas z kuchyní nebral konce. V sobotu jsme zvládli ještě koupelny a kancelářský nábytek, a v rychlosti spotřebiče a těsně před zavřením, asi kolem šesté jsme výstaviště opustili.
Den třetí. Neděle. Na konec nám vlastně zbyla ještě podstatná část designového nábytku a fialová sekce – současný nábytek. Začali jsme pavilonem č.18. FUSITAL, EMMEMOBILI, E15, IVANOREDAELLI. Poslední část, současný nábytek, jsme vzali už jenom šmahem a po obědě jsme se s milánským výstavištěm od známého italského architekta rozloučili definitivně. Dalo se celkem bez problémů fotit, pouze v některých stáncích, kde představovali svoje novinky, byli trochu hákliví, ale ty naše fotografie dokumentují náš dubnový podnik lépe, než moje slohová práce.