Stavba je, když se člověk a Země potká. Umění, jako způsob přivádění věcí na svět, touha, jako motor a básník, jako člověk na hraně nekonečna, odkud svět teprve začíná povstává.
Filozofie architektury a umění
„Most se lehce a mocně klene nad říčním proudem. Nespojuje pouze předem dané břehy. Teprve díky spojnici mostu vystupují břehy jakožto břehy. Most staví jeden břeh proti druhému.Břehy se také netáhnou lhostejně podél řeky jako pouze okrajové pásy pevné země. Most spolu s břehy vždy k řece přibližuje i dálky krajin, které jsou za oběma břehy. Přivádí řeku i břeh a zemi do vzájemného sousedství.“
Martin Heidegger, Bauen – Wohnen – Denken
Je sice úryvkem z Heideggerovi knih: “Stavění – bydlení – myšlení” vydané v roce 1951, ale já jsem ho vybral z trochu jiné knihy. A to Genius loci od Christiana Norberga Schulze, která je novější. Je z roku 1980. Vybral jsem tento úryvek, protože poeticky vystihuje, co to je architektura. Co to znamená “stavět” dům, či most. Heideger i Schulz říkají, že “stavět” znamená něco objevovat. To potom, ale znamená, že to tu vždy bylo. Že to již je obsaženo v našem světě. A čeká se, až se najde člověk, který to uvidí. Nebo spíše ucítí. A dá “tomu” “vyvstat” do našeho projeveného světa. A tedy to přiblíží i všem ostatním.
Nekonečnost díla
Takové dílo nám potom nechává zakusit zvláštní pocit. Pocit nekonečna. Nesmrtelnosti. To je vlastnost uměleckého díla. To je důvod, proč se neokouká, neomrzí. Protože jej člověk nevytvořil, nevyrobil. Člověk ho pocítil a skrze své údy nechal zrodit. Pokud se poctivě postavíte před takovéto dílo, kterého jste takzvaně autorem, nemáte pocit vlastnictví a nemáte ani pocit ceny. Máte pocit hrdosti, že vaším prostřednictvím na svět přišlo dílo. To je to, čemu říkáme umělecké dílo.
Umění, jako způsob, nikoliv obor
Umění není obor, ale způsob. Způsob tvoření věcí. Vyžaduje cit – srdce a pevnost. Umění je tehdy, když vytvářím věci tak, jak ke mě přicházejí a dovedu je interpretovat, tedy převést do lidské řeči a to je řemeslo. Vytváření věcí opačným způsobem, tedy směrem ode mne, pak umění není. Je to slabé, povrchní, je to produkt ega. Při konfrontaci s uměním člověk opouští svojí pýchu. A to proto, že otočil tento vektor a síla přichází k němu. Rozpustil své ego a živí ho sama nekonečnost světa.
Tímto osvíceným člověkem není nutně jen architekt (v případě staveb), ale může to být také investor – zadavatel. Který dokáže vnímat. Takový člověk pak bude hledat toho nejlepšího architekta, aby “to” přivedl na svět.
Je tu, ale problém rozlišení. Rozpoznat, kdy vytvářím něco, co přichází ke mně, nebo to je vlastní výroba. Tato dovednost se neustále cvičí a podrobuje pochybnostem.
Před časem jsem slyšel jednu otázku. Dá se umění učit? Umění se nedá naučit v našem pozemském slova smyslu. Dá se pracovat na své pýše, respektive na jejím rozpuštění. Na bloku, který zabraňuje, aby věci přicházeli k nám.
S domem je to tak. Dům tu je. Jen jej objevit. On tu není hotov. Je tu jeho podstata. A člověk, aby jej realizoval mu má být partnerem. Protože člověk si v sobě něco nese. Nese si své předky, kulturu své civilizace, své touhy. A tyto dva mocné proudy se na jednom místě potkají.
Tedy břehy řeky touží po mostu, aby se konečně mohly stát břehy a dojít naplnění svého léna.
Architekt je průvodcem, který vás vede k vašemu domu na místě, které jste si vybrali. Již tímto výběrem jste zvolili, jaký bude váš dům.
Svět tu je. Ale až teprve příchodem člověka, jeho aktivitou, jeho bytím na daném místě, svět povstává.
Proč stavět dům?
Touha člověka vybrat si své místo a vyjádřit se. Téměř životně důležitá nutnost, která patří mezi tak významné sféry člověka, jako je jeho rodina a práce. Člověk, ačkoliv je tvor pohyblivý, není v našich šířkách zvyklý nemít své místo. (u beduínských kmenů v arabské poušti to bude jinak. Ty jsou v poušti, tedy v místě monotóním, nekonečném. U nás to je jiná situace. My jsme v české kotlině. V místě, které má své hranice, má svůj tvar a charakter se kterým se jeho obyvatelé zžívají a zakořeňují. Je snadné zakořenit do místa úrodného, které má svůj půvab, které je mi srozumitelné a tedy bezpečné. Poušť je opakem. Je všude stejná – monotóní)
A způsob, jakým se vyjádříte na daném místě je architektura. Architektura dokáže vyjádřit podstatu místa, dokáže vyjádřit touhy, nutnosti a potřeby člověka, který na toto místo přichází. A je to architektura, která oba tyto fenomény spojí.
Jistě jste se s tím setkali. Větou: “To se sem hodí/nehodí.” už vyjadřujete onu podstatu místa. A větou: ” My bychom tu chtěli postavit…” vyjadřujete své touhy a potřeby.
To je např. rozdíl mezi domem a sochou. Socha není nezbytně spjata s místem.
Když se řekne dům.
Dům je, když se potká člověk a Země na určitém místě.
Dům, jako vyjádření člověka mezi nebem a zemí. A architektura, jako cesta tvorby domu.
Příklady architektury:
Ještěd
místo: kopec
člověk: vysílač-něco s dalekým dosahem, hotel, restaurace-vyhlídka do dálky, rozhlédnout se, Vztyčit se.
architekt: doplnění kopce o “špičku”. Završení.
jednoduché a jednoznačné
Pražský hrad
místo: hřeben nad řekou, ale také nad cestou a křižovatkou
člověk: místo správy země
architekt: vyzdvižení
Proč tu stojí nějaký dům, most, kostel tisíc let?
Protože stavba člověka dokázala vystihnout podstatu místa. Podstatu silného místa. A protože vystihovala city, touhu a nutnost celého společenství. Nikoliv pouze jednotlivce.
Ale není to jen stavba, ke které se vztahuje celé společenství, která má sílu stát tisíc let. Ale i stavba tak obyčejná, jako je roubená chalupa. Vydrží 200, 300 let. Krovy některých měšťanských domů na Malé straně jsou staré až 500 let. Je to strukturovanost. Dnešní svět, staveb nevyjímaje je již značně strukturovaný. Čím složitější struktura, tím náchylnější k rozpadu. Ale to je paradox. Protože čím více přeci jdeme k jádru věci, tím spíše bychom měli být blíže k její podstatě. A tedy pokud tuto podstatu vyjádříme. Mělo by to být něco “betelného” opravdu silného. Dřívější domy byly z kmenů stromů, z prken a hlíny. Lepší domy potom z kamene, později cihel a tašek. Ze základních materiálů, kterým jsme zachovali jejich podstatu, tedy netíhnou tolik k rozpadu. Ani z paměti nevyjmenujeme z kolika materiálů se staví dnešní moderní dům. Nejen, že to je řádově větší počet, ale člověk je již tolik přetvořil, že je o jejich přirozenou podstatu připravil. A člověk, tvor to nedokonalý tu sílu přirozené podstaty věcí většinou nahradit nedokáže. Nedokáže ji nahradit právě proto, že chce příliš prosadit sebe a opomíjí přirozenou podstatu světa, která je drží pohromadě-při životě. Jak by člověk se chtěl srovnávat s podstatou Země. A tedy věci se tolik neudrží, když je neživí síla podstaty. Síla podstaty světa. A tak se snadno rozpadají.
Architektura zhmotňuje naše představy a prolíná je s místem. Architekt vyjadřuje potenciál místa, které jsme si vybrali a člověka, který na toto místo přichází, aby se usadil v jeden celek. Způsobem své doby-času ve kterém žijeme.